ÚVOD


LITERÁRNÍ ČINNOST:

Dětská literatura

Povídky

Ostatní

Literární besedy

Křty


UKÁZKY Z KNIH:

Zahrada plná pohádek

Paní Pohádka

Kohout Fejfara

Srnčí pohádka

Zaječí pohádka

Pohádky z tajemného lesa

Liščí pohádka

Pohádky z hájovny

Abecední hrátky se zvířátky

Člověk rodu ženského

A co tvůj mobil?


VÝTVARNÁ ČINNOST:

Koláže

Ilustrace

Výstavy

Fotogalerie


RŮZNÉ:

Napsali o mně

Návštěvní kniha

Odkazy

Kontakt

    Design: Robert Mahr © 2007
     

  A CO TVŮJ MOBIL?

 
  Kniha povídek, které spojuje jednotné motto, jímž se stal fenomén moderní doby - mobilní telefon. Kniha je doplněna souborem tematicky zaměřených fotokoláží.  
     
  Recenze na knihu ze serveru www.christnet.cz:
"Gabriela Kopcová:A co tvůj mobil
Vynikající kniha povídek nejen pro ženy. S bravurou vylíčené příběhy plné nečekaných zvratů, ve kterých hraje svou roli právě dnes již nepostradatelný mobilní telefon ve vztazích muže a ženy. Autorka psychologicky rozehrává postavy snad ještě lépe než Michal Vieweg."
 
 
 
 

MILUJEŠ MĚ

 
  (Ukázka z knihy A co tvůj mobil?)  
     
  Buď té lásky,
uvaž si mobil na řemínek
a běž ho vyvenčit.


"Miluješ mě?" ozývala se z kuchyně. Znělo to jako volání na poušti. Věděla, že manžel se ještě víc schoulí nad počítačem a ještě usilovněji bude hledat ze své elektronické periferie spojení ze světem. Ano, tak nazýval jejich bydliště ve vesnici mezi kopci, kde málokdo měl počítač a Internetem se mohl pochlubit jen on.
"Miluješ mě?" napodruhé se jí podařilo vytónovat svou otázku do správné polohy. Kolikrát totiž nepoznávala ani svůj hlas, když se musela vícekrát opakovat. Její miluješ mě dostalo za léta manželství tisíc podob, tisíc ozvěn. Nepamatovala si však na žádnou následnou manželovu odpověď. Už před svatbou byla zvědavá, jak moc ji miluje, to ale nečekala, co řekne, a hned se mu vrhla do náruče. Potom, když se vzali, měli po sobě dvě děti, a častější vyznání nebyl čas. A pak, ještě později? Ptala se stále na jedno a to samé:
"Tak miluješ mě?!" naléhala vždycky. A on, když nic jiného, plnil bez řečí její přání. Nechtěla šperky, šaty, ale jen něco do domácnosti. Kupoval jí věci, které se mu zdály i zbytečné. Zrovna nedávno obstaral mobil, i když u nich ve vesnici nebyl nijak zvlášť dobrý signál. Předtím jí daroval k narozeninám fotoaparát, i když technickým věcem vůbec nerozuměla. Měla spoustu takových vymožeností, s kterými po svém bojovala. Od fotoaparátu, tlakového hrnce, až po své auto. Jenže jak manžel říkal: Nač plně automatický foťák, když nesundáš krytku. Nač tlakový hrnec, když ho neumíš zavřít a otevřít A jak to bylo s jejím Trabantem? "Kdyby tvoje auto při špatném zacházení kopalo jako kůň, byla bys samá modřina!" tvrdil. Uznávala to a jiné, rychlejší a dražší auto ani nechtěla.
Ne, že by byla úplně technicky negramotná, to zase ne. Její muž přeháněl. Ráda však nechávala nové věci odpočívat, uzrát, či vlastně přezrát. Pozdě, ale přece si je nakonec ochočila. Ostatně, pokud byl manžel doma, měla se svým zaklínadlem v mnohém vystaráno:
"Tak miluješ mě?" I teď se objevila ve dveřích jeho pracovny. Už nebyla tak štíhlá jako kdysi, ale stále byla pěkná ženská. Každé kilo na ní bylo krásné, sama si pochlebovala. Obzvlášť, když v jedné ruce svírala dosud neochočený mobil a ve druhé neochočený fotoaparát. Manžel se až lekl. Co jen může s takovou dvojkombinací chtít?
"Jestli mě nemiluješ?" hrozila mu mobilem... .
"Co potřebuješ?" ptal se rovnou. Raději se nepokoušel uhádnout její úmysly. On, který se v myšlenkách ponejvíce nacházel v počítačovém on line, představoval v jejich vsi technický předvoj a ona? Ona prý je zadní voj. A právě v zadním voji si dovedla vydobýt své místo na slunci. S přezrálými věcmi uměla dělat divy. Například s Trabantem, na poslední chvíli, kdy to ještě dovoloval technický stav, začala jezdit i do ciziny. A proslavila se. Při návratu na hranicích vždy lehce zabránila v kontrole auta. "Achtunk, papundekl!" odradila cizího celníka, který chtěl její auto prohledávat, zda nepašuje zakázané zboží. Totak, aby vůz proklepával! A pak neuměla zvednout ani kapotu. Neuměla ani žádné další cizí slovo. Nebylo ani třeba. Její "Achtunk! Papundekl" razilo volnou cestu jejímu, a pak i jiným Trabantům hodně dlouho.
A další věc? Kdo jiný, než ona přišla na to, jak se dá ve starém typu pračky nejen prát, ale i tepelně konzervovat ovoce i zeleninu.
"Ale v mrazničce se dá jen mrazit!" schválně ji tehdy upozorňoval muž. Proč ne, ale každé ženě se za život stane, že si koupí látku na šaty příliš hrubou, která není příjemná na těle. Pak ale stačí dát látku na dvacet čtyři hodin do mrazničky a paráda je jako znovuzrozená.
"Jo, ženský přístup," kroutil nad ní hlavou manžel. Jenže, co světoborného by mohla provést s mobilem a foťákem?
"Miluješ mě, že ano?" předeslala. Fotoaparát a mobil si zatím nechávala u sebe. V kapse zástěry však měla ještě noviny.
"Hledá se nejlepší mobilista roku," přečetl si manžel propiskou podtržený nápis, když je rozevřel. Je pravda, přelom tisíciletí sebou přinášel mnoho katastrofických předpovědí, pohrom i spoustu různých titulů. Vybírali se například osobnosti roku, nejlepší zpěváci, herci sportovci, různé miss. V jejich vsi volili nejlepšího holubáře, zahrádkáře. A ona?
"Vždyť ty neznáš na mobilu ani všechny funkce!" obracel oči v sloup.
"Ale ty ano!" špitla. Chce to hlavně nějaké zvláštní místo, kde tě zastihne mobil." Ukazovala mu fotky v novinách, na kterých byli již někteří kandidáti s mobilem ve vaně, v posteli, u jednacího stolu, na balkóně, v autě...
"Ale tady u nás funguje mobil na kopci u kostela, anebo v zahradě na stromě? A při tvých zkušenostech ho můžeš vzít akorát provětrat," pokoušel se ji odradit.
"Strom, kostel, opravdu neobvyklé místo. Je ve foťáku film?" zajímala se. "Tvoje holá hlava a v ruce místo housky mobil," dělala si svůj scénář.
"Když tak jedině moje holá hlava a Internet," obrátil se zpět k obrazovce. "A co ty?" I on si dělal scénář: "Buď té lásky, uvaž si mobil na řemínek a běž ho vyvenčit jako psa," smál se.
"Ty mě už nemiluješ!" dělala uraženou. "Já se dovolám mobilem z kostelní věže tetě až do Ameriky. A sama se při tom vyfotím," vyhrožovala.
"Nezapomeň z foťáku sundat krytku!" volal za ní.
Nezapomněla na to. "Mám to dobře?" připravila si vše k focení ještě doma. V plné pohotovosti si dala fotoaparát i s mobilem do tašky.
Uvnitř v kostele se však konala pobožnost a bylo tam hodně lidí. Ke schodům, které vedly na věž, se nedostala. Zaposlouchala se do kázání pana faráře, když náhle do jeho zvučných slov zazněl mobil.
"Snad ne můj!" lekla se. Nasahala mobil v tašce a uklidnila se. Zvuk přicházel zepředu. Zatímco modlící se rozhlíželi po vlastníkovi mobilu, pan farář kázal dál. Jenže mobil také zvonil dál.
Čekala s připraveným foťákem v ruce, kdo to bude, kdo s mobilem opustí kostel. Kupodivu, nakonec se pohnul pan farář. Popošel, obrátil se k věřícím zády a v předklonu nadzvedával lemy svého kněžského oblečení. Dalo mu to námahu, než se propracoval do kapsy kalhot, kde měl mobil.
Také jí to dalo práci, ale stihla udělat vícero fotek. "Nejlepší mobilista na přelomu tisíciletí," modlila se pak, aby se fotky povedly.
"Mi-lu-ješ mě!" navrátila se vítězoslavně zpátky domů a ržála. Ano ržála, jak tvrdil manžel, když při své obvyklé otázce dávala neobvyklý přízvuk na každou slabiku. "Buď té lásky, postarej se už o ten film a fotky... fotky ať jsou brzo!" žadonila.
Fotografie byly opravdu brzo. A musel ji také hned pochválit:
"Docela dobrý," uznal.
Spokojeně si vydechla. "Miluješ mě?! Jen tak ze zvyku zakňourala a kupodivu, muž jí odpověděl.
"Hmm, nikdy jsem se s tebou opravdu nenudil," připustil a snad by řekl i víc, kdyby se mu nevrhla do náruče.