ÚVOD


LITERÁRNÍ ČINNOST:

Dětská literatura

Povídky

Ostatní

Literární besedy

Křty


UKÁZKY Z KNIH:

Zahrada plná pohádek

Paní Pohádka

Kohout Fejfara

Srnčí pohádka

Zaječí pohádka

Pohádky z tajemného lesa

Liščí pohádka

Pohádky z hájovny

Abecední hrátky se zvířátky

Člověk rodu ženského

A co tvůj mobil?


VÝTVARNÁ ČINNOST:

Koláže

Ilustrace

Výstavy

Fotogalerie

Fotoskalpy


RŮZNÉ:

Napsali o mně

Odkazy

Kontakt

    Design: Robert Mahr © 2007
     

  POHÁDKY Z TAJEMNÉHO LESA

 
  Vydalo nakladatelství Amaprint-Kerndl, s.r.o. v roce 2007
Knihu lze objednat e-mailem: pknkubinek@centrum.cz 
 
     
  V dobách, kdy stromy přestaly běhat po světě a usadily se na jednom místě, kdy pohádky se pohádkami teprve stávaly, tehdy se les stal tajemným místem. A právě v takovém lese se mohou odehrávat ty nejpodivnější příběhy. Pohádky spisovatelky Gabriely Kopcové jsou spjaty s prostředím jejím vlastním, s přírodou, s lesem. Zvláštním způsobem učí děti rozhlížet se kolem sebe.
Kniha je určena nejmenším školákům. Je bohatě doplněna autorčinými fotografiemi přírodnin, které jsou tu a tam dotvořené jako koláže a působí velice pohádkově. Jsou také skvěle technicky zpracované. V tomto směru se jedná o zcela ojedinělé zpracování ilustrací v dnešním globálním světě.
 
     
 
 
 

USTRAŠENÉ STRAŠIDLO

 
  (Ukázka z knihy Pohádky z tajemného lesa)  
     
  Být lesním strašidlem v tajemném lese, to není jen tak. Malý Mecháček se strašidlem musel teprve stát. Vykulil se z mechové kolébky a nevěděl, co a jak. Do strašidla měl daleko. Vypadal jako malá mechová kulička.
Rozhlížel se, kam se má vydat. Neměl vůbec zdání, jak by se mělo v tajemném lese strašit. Věděl jen jedno: „Chci být opravdové strašidlo!“ opakoval si neustále. Zatím byl spíše Strašnikdo. Vydal se na průzkum. Na své cestě se bál, kam se zakutálí. A opravdu, málem spadl do vody. Dostal se v lese až k močálu.
„Co teď?“ Kutálel se bezradně kolem bahnité vody. „Nechci být žádné bázlivé Strašnikdo! Kdy ze mě bude opravdové strašidlo?“ mumlal si smutně.
„Až se tady usadíš, ve strašidlo se změníš!“ napověděl mu tajemně les.
„Mám se usadit? Zůstanu tady. Je zde na strašení docela pěkně,“ pochvaloval si místo, kde se právě zastavil.
Rozháněl kolem sebe mlžící mlhu. Pod sebou měl zem nasáklou vodou, která se s ním houpala.
„Snad se nepotopím,“ měl obavy. Třásl se jak třasovisko. Zachránil se tím, že vylezl na velký pevný pařez. „Chci být také takový!“ přál si.
Tajemný les mu jeho přání splnil. Proměnil se ve strašidelný pařez. Dal se hned do strašení. Kupodivu, docela mu to i šlo:

Je to dobrý začátek,
na svět jsem přišel
jako malý Mecháček,
pak jsem byl Strašnikdo,
teď je ze mě pařez Mokřidlo,“

prozpěvoval si, i když jako strašidlo měl místo zpěvu spíše houkat a kvílet. Jenže se strašidelných zvuků trochu bál. Zkusil raději jako pařez Mokřidlo koulet očima. V noci pak i světélkoval. Svým strašením odháněl všechny zbloudilce od močálu. Zrádná voda v sobě skrývala velkou hloubku. Koho jednou uvěznila, toho nepustila.
Což o to, zpočátku si se svým strašením u močálu vystačil. Ale nikdy toho moc nenakvílel, nenahoukal, nenahvízdal a nenahalekal. Měl rád ticho. Stačilo mu, když občas zaslechl šplouchající a bublavou vodu ze zrádného močálu. Časem dokonce přestal i zpívat. Byl nejraději zticha. Mlčel jako pařez. Není divu, že mu pusa zarostla mechem. Nejhorší bylo, když si pak chtěl se zarostlou pusou postěžovat. Nevěděl komu a jak vše říci.
„Tohle není žádné strašení!“ ztěžka huhlal. Nebylo mu rozumět. Najednou měl pochybnosti, zda jeho mlčenlivé strašení k něčemu je.
„Chci být to nejstrašnější ukřičené strašidlo!“ umínil si. Ale jak svoje přání se zavřenou pusou vyslovit? Ještěže tajemný les věděl, co se kde přihodilo. Zařídil, aby začal strašit jinde. Ocitl se jako suchý pařez vysoko na skále.
„U starého dřeva!“ polekal se té změny. Nad propastí se držel silnými kořeny zarostlými v zemi mezi kameny. Ale hlavní překvapení teprve přišlo.
„Juchú, pusu mám od ucha k uchu,“ výskal si. Už mohl mluvit. Už konečně houkal, kvílel, hvízdal, juchal. I zívat mu šlo a také pošklebovat se uměl. Stále vydával nějaké zvuky, aby mu zase pusa nezarostla mechem. Na to, že měl rád lesní ticho, úplně zapomněl. Povýšeně trůnil vysoko na skále.
„Je ze mě velký Strašipán!“ chválil se. Pusu měl stále dokořán. Už od pohledu se ho každý bál. A nejen houkal, halekal a hvízdal, kvílel, ale i praskal, svištěl, pištěl, kvičel. A nejen ve dne, obzvlášť v noci ho bylo daleko slyšet.
Stal se z něho Strašipán nad propastí. Brzy se té jeho strašidelné skále každý vyhýbal. Až jednou se stalo, že se Strašipán polekal. Zjistil, že je už nějak dlouho sám.
„Straším já vůbec někoho? Nebo straším jen sám sebe!“ přestal hučet a skučet. Nikoho vedle sebe neuslyšel. A tak jen úpěl a syčel:

„Jsem tu sám
strašit mám,
hodně, moc,
den jak den,
noc co noc,
volám o pomoc!“

Už vůbec neotvíral tolik pusu. Všelijak se nad propastí schovával, krčil a víc a víc se mračil. Stalo se z něho ustrašené strašidlo:

„Kdo to zná,
bojím se i já.
Už nejsem Strašipán,
už je mi jedno, čím budu,
schovám se třeba u sudu,
uřízl jsem si ostudu,“

naříkal. Byl zase nespokojený sám se sebou.
Tajemný les se nad ním naposled slitoval: „Chceš být někde u cestičky, u aleje, kde se místo strašení každý raději zasměje?“ nabízel mu proměnu.
„To se ví, že ano,“ souhlasil ustrašený Strašipán. A čekal, co s ním bude. Stal se z něho veselý špalek u cesty v lese. Moc si sice nezastrašil. Připadal si zase tak trochu jako Strašnikdo, ale byl tomu rád. Měl stále, co dělat. Kdo kolem něho prošel, jako by nablízku rolničky slyšel:
„Straším málo,
straším skoro nic.
Nebojte se, přátelé,
to se nic neděje,
to se jen Strašnikdo,
na vás usměje!“

prozpěvoval si. A všem v jeho blízkosti bylo veselo.
 
     
  « zpět